ESENCE THERMALU: MARKÉTA KUTTNEROVÁ
Tanečnice a choreografka Markéta Kuttnerová (* 1989) po absolvování tanečního oboru ZUŠ Karlovy Vary, vystudovala konzervatoř Duncan centre a roční taneční stáž ve Fontys Hogeschool voor de Kunsten v nizozemském Tilburgu. Vrátila se na Karlovarsko, učí taneční výchovu nejmladší generaci a současně je aktivně zapojena v mezinárodní taneční síti. Je neúnavnou a vášnivou průzkumnicí nových způsobů předávání poselství prostřednictvím tanečního vyjádření a komunikace s diváky, spoluhráči a prostorem.
V mém projektu esence místa jsem chtěla spojit pohyb s prostorem. Nesnažila jsem se vytvořit taneční představení, ale pouze pohybové skici, kdy tělo vnímám spíše jako objekt. Díky jednoduchým choreografiím zdůrazňuji některé architektonické prvky, které mě na vybraných místech zaujaly. Pohyb tedy slouží k zdůraznění těchto motivů.
Ještě dříve, než jsem na projektu začala pracovat, jsem studovala historii hotelu Thermal a zhlédla několik dokumentů a rozhovorů o stavbě komplexu hotelu Thermal, abych se lépe seznámila se stavbou.
Poté jsem si záměrně na internetu vybrala tři fotografie míst, která mě už během tohoto výzkumu zaujala a vydala jsem se přímo na tato místa čerpat inspiraci. Strávila jsem nějaký čas v prostoru Thermalu a snažila se vnímat, co za emoce a pohyb ve mě ta určitá místa vyvolávají. Po návratu domů jsem sepsala tři hlavní hesla, která reprezentovala každou fotografii, Tíha, Světlo a Samota.
Po této fázi jsem už věděla, že nechci, aby můj výstup byl příliš osobní pocitovou výpovědí, ale spíše konceptuální ztvárnění určitých principů. Proto jsem se rozhodla, že do projektu zahrnu více lidí. Choreografie bude minimalistická a zjednodušená a místo kostýmu běžné venkovní oblečení. Pohybový materiál jsem vytvořila doma a na společnou realizaci projektu jsem přišla už s jasnou vizí.
Do realizace projektu jsem zahrnula tři tanečnice a s video záznamem mi pomohl kameraman Tomáš Zavadil. Mezi natáčeními probíhala živá diskuse o stavbě hotelu Thermal, o našich vzpomínkách stráveného času v bazéně a o tom, co o budově víme a jak jí vnímáme. Než jsme se po našem setkání rozdělili, bylo vidět, že společná práce na tomto malém projektu byla přínosná. Nejen, že jsme společně tvořili na místě, kde bychom běžně nepracovali, ale také jsem si vzájemně obohatili naše znalosti o hotelu Thermal.
Na této fotografii je vidět, že na některých místech chybí podpěra. Tato skutečnost mi evokuje představu, že budova levituje. Velká masa materiálu položená do krajiny, která je konstruovaná tak, aby působila lehce.
Video výstup reflektující tuto první fotografii je jednoduchá choreografie, která chce upozornit na tíhu budovy, volný průchod a prostor pod masou materiálu a možnost odpočinku a oddechnutí v chladném prostoru, kde proudí vzduch skrz budovu.
Druhá fotografie – světlo
Zde je vidět, že vnitřní prostor budovy je tmavý a zdá se být nehostinný, kdežto schody, prostor před vstupem a budova z vnějšku jsou osvícené sluncem.
V mém druhém video záznamu jsem se zaměřila na pomyslnou hranici, kde se člověku otevírá velký prostor před hotelem Thermal a postavy ve videu přecházejí z tmavého prostředí na světlo, kde se jim nabídne výhled do volného prostoru.
(Celý objekt hotelu Thermal byl koncipován právě tak, aby potencionální divák odcházející z kina postupně a plynuje přicházel z filmové atmosféry do denního světla a denního dění během konaného Filmovém festivalu.)
Třetí fotografie – samota
Při pohledu na tuto fotografii vidím malý objekt, který připomíná zrnko, nebo vejce schované v bezprostřední blízkosti hotelu Thermal. Objekt, který vytvořil Slavoj Nejdl, působí dojmem, jako by byl právě v rozpuku a my můžeme vidět do jeho nitra pod skořápku, kde se nám zjevuje vlnitý pohyb čehosi živého a neznámého. Líbí se mi, jak je objekt svým tvarem k budově kontrastní. Posledním video záznamem jsem chtěla znásobit a zdůraznit pocit samoty, malost a schoulenost objektu.
Závěrem bych chtěla napsat, že projekt esence místa byl pro mě přínosný právě pro to, že jsem začala známé místo vnímat z jiné perspektivy. A rozhodně bych v takovém projektu ráda pokračovala a prohlubovala co jsem začala.
Na konec se ptám sama sebe: „je možné opět oživit a dále využívat místo, které na mě v tuto chvíli působí tak těžce, strnule, osamoceně a nostalgicky?“
