ESENCE THERMALU: SÁRA ŠKVARENINOVÁ
Malířka, ilustrátorka, mystička Sára Škvareninová (* 1993). Něžnější půlka jejího genetického materiálu pochází z Karlových Varů, sama zde trávila 4 roky na Keramce. Vystudovala magisterský obor Malba na FDU Ladislava Sutnara v Plzni. V tvorbě i životě jí baví vztahy, intimita duší, hledání cest, jak si porozumět. Hladí stromy, čichá vůně, má ráda lidi. Má vášeň pro tání z roztodivných detailů Světa. Má ráda.
THERMÁL
Dávají ti dvě tváře, na festival tě odějí velkolepě, ale během roku, jako by ses skoro měl stydět, že si tak čníš. To je můj pocit. Líbí se mi ale, jaký jsi kmen. Když jde člověk z horního nádraží, chybí ti jen košatá koruna. Někdy jí tvoří mraky. A já ti jí očima kreslím taky. Líbí se mi vidět tě jako stromového strážce města. Ale neviděla jsem tě tak vždycky.
Něco mne k tomu napadlo, a mohlo by to souviset i s tím, jak se s tebou teď zachází, … že když je člověk uvnitř moc hranatý, k sobě tvrdý a neprůhledný sobě samému, je ztracen v materii. A tak od ní chce zoufale dostávat opak, heboučkou, kudrlinkou podtrženou zpětnou vazbu. Monstróznímu, ač hned na druhý pohled vzdušnému, až jemnému Thermalu, kdekdo může hodit na hrb svou vlastní těžkost, kterou nechce vidět.
Pak se ještě obávám, že neodborné oči, znuděné přehršlí krychlových i prosklených domů, musí ostřit jako ostříž, aby viděly experimentální a zapálenou pozornost, kterou tyhle unikáty mají.
Brutalistní domy jsou svěží. (Přiletěly z jiné planety!) …Ale taky jsou moc, jen tak někdo je nepřechroupe, na to musíte být trošku speciální. Jsou výrazem svobody, který se už asi nebude opakovat. Jsou výrazem radosti z tvorby něčeho nového, jejich tvůrci je často promýšleli do nejmenších detailů, které vhání úsměv do tváře. Je to až dojemné, a je dobrodružství je zkoumat, když trošku změkneme. Moje maminka, které má vzpomínky na Thermal, když ještě žil sebe, to místo miluje. (Já vím, je mladá, takových je vás dost.)
Mě třeba moc baví vzpomínka na to, že sedačky v kinosále byly červené, žluté a oranžové. Že z nich někdo udělal ty nejtuctovější červené semišky, mi připadá jako zraňující necitlivost.
Thermal dostal požehnaně péče a pozornosti, od svých rodičů Machoninových (syn, Thermal Machonin). Od Inkubátoru po vydání novopečené stavby s velkolepým, ctihodným účelem, do nebezpečenství světa. Machoninovi jsou profíci, vnímám z nich obrovskou genialitu a zároveň dětskou radost a nadšení. Taková láska neumírá a nic hmotnýho, žádná zlovůle jí nemůže sejmout, vznáší se v jiný sféře.
Duše Thermalu má pro mne po tom ladění a čmárání až hmatatelné rysy. Hřeje a odhalí se srdci poté, co oči vymrkají bordýlek těch, kteří z hotelu udělali sirotka, oddělili ho od svých tvůrců a používají ho jako pouťovou opičku, se kterou, aby toho nebylo málo, někdy jednají, jako by jim byla na obtíž … Bylo by krásné, kdyby vždycky všechno dostalo úctu a respekt, kterou si zaslouží, ale asi se na tom nerovném setkávání, učíme a posilujeme.
Jo, a taky je Thermal trošku Harry Potter. Ať se na něm ti naši smrtijedi (taky jen lidé) podepíší jakkoli, Věřino kouzlo lásky nikdy nezlomí.
Z jakého vejce se Thermal vyklubal, takovým drakem zůstane.
Nezapomínám však, že thermál a jeho okolí vnímá pozitivně, soucitně i pravdivě spousta lidí! Že i tento projekt, Esence místa, může mít zásadní význam na osud, jde přece o tu neocenitelnou pozornost! Která se k němu tak upíná.
Stěhování ducha Thermalu ven z jeho těla, se může změnit v návrat do své kůže, své svébytnosti. Když se díváme a vidíme ho. To, co vůči němu cítím nyní, a i to, co cítíte Vy, má sílu. Jsme takový pampelišky tulivý, ledový beton světlu otvírající. No ne?
A prosím, ať ta slova nikdo nebere moc vážně, všechny moje soudy berte s nadsázkou Bohu vlastní.